Prísny Tradicionalizmus: Kontroverzné vyjadrenie Mons.Schneidera o dokumente zo Synody o rodine 2014-2015

V dokumente sa nič nepíše proti náuke Cirkvi, ale Mons.Schneider vidí za slovíčkami herézy.

Instrumentum laboris Pastoračné výzvy vzhľadom na rodinu v kontexte evanjelizácie  SK   CZ   AJ   TAL

***

V polském časopisu Polonia Christiana se objevil rozhovor s biskupem Athanasiem Schneiderem, světícím biskupem arcidiecéze Nejsvětější Panny Marie v Astaně v Kazachstane

1. Excelence, jaký je Váš názor na poslední synodu o rodině? Jaké je její poselství pro rodinu?

Během synody se objevovaly okamžiky zjevné manipulace ze strany těch prelátů, kteří zastávali klíčové pozice v redakci a vedení synody. Předběžná zpráva (Relatio post disceptationem) byla jednoznačně připravena předem bez vztahu ke skutečným výrokům synodních otců. V oddílech o homosexualitě a o znovusezdaných rozvedených a jejich připuštění ke svátostem představuje text radikální novopohanskou ideologii.

Je to poprvé v dějinách církve, kdy byl zveřejněn tak neortodoxní text jako oficiální dokument ze zasedání katolických biskupů pod vedením papeže, a to bez ohledu na to, že tento text měl jen předběžný charakter. Díky Bohu a modlitbám věřících na celém světě, že konsistentní počet synodních otců odmítl tuto agendu, ve které se projevuje zkorumpovaný a pohanský mainstream naší doby, který je prosazován celosvětově politickým nátlakem takřka všemohoucími oficiálními sdělovacími prostředky, loajálními k celosvětovým zásadám gender-ideologické partaje.

Takový, třeba jen předběžný dokument, je skutečnou hanbou církve a ukazuje, v jak široké míře pronikl duch protikřesťanského světa do tak významné roviny života církve. Tento dokument bude pro budoucí generace a historiky černou skvrnou, která pošpinila čest Apoštolského stolce. Naštěstí závěrečné poselství synodních otců je skutečně katolický dokument, který vyjadřuje božskou pravdu o rodině a nemlčí přitom o kořenech hlubokých problémů, tzn. o realitě hříchu. Je v tom odvaha a útěcha pro katolické rodiny.

2. Kdo očekával změny v církevní nauce k morálním otázkám (připuštění znovusezdaných rozvedených ke svatému přijímání nebo formu uznání homosexuálních společenství) byl pravděpodobně závěrečným dokumentem zklamán. Neexistuje však nebezpečí, že nové otevření diskuze o věcech, které jsou pro církevní nauku podstatné, otevře dveře pro těžká zneužití a pro podobné pokusy o revizi církevní nauky?

Boží přikázání, v našem případě šesté přikázání, absolutní nerozlučnost svátostného manželství jako Bohem stanovené pravidlo znamená, že ten, kdo se nachází ve stavu těžkého hříchu, nemůže být připuštěn k svatému přijímání. Tak tomu učí sv. Pavel ve svém Duchem Svatým inspirovaném listu 1 Kor 11, 27-30. O tom není možno hlasovat, tak jako nikdy nemůžeme hlasovat o Božích přikázáních.

Osoba, která žije v nerozlučném svátostném svazku a bez ohledu na celoživotní manželské společenství udržuje styky s jinou osobou, je podle Božího zákona vyloučena z přijetí svatého přijímání. Připustit tuto osobu veřejným církevním prohlášením bylo by zavrženíhodné popření nerozlučnosti křesťanského manželství a současně popřením šestého Božího přikázání: Nezcizoložíš.

Žádná lidská instituce, ani papež nebo koncil nemá autoritu ani kompetenci kterékoliv Boží přikázání a jakékoli božské Kristovo slovo – i to nejmenší třeba jen nepřímo rušit. „Co Bůh spojil, člověk nesmí rozlučovat“ (Mat 19,6).

Bez ohledu na tuto zářivou pravdu, která zůstává vždy stejná, protože je nezměnitelná po všechny časy v učitelském úřadě až do našich dob, např. ve Familiaris consortio Jana Pavla II., v Katechismu katolické církve a v nauce papeže Benedikta XVI., synoda o otázce připuštění znovusezdaných rozvedených hlasovala. To je velmi závažné jednání a prozrazuje postoj klerikální arogance proti božské pravdě Božího slova. Pokus hlasovat o božské pravdě a o Božím slovu je nedůstojný zástupců učitelského úřadu, kteří jakožto dobří správci pokladu víry ji musí horlivě dále předávat.

Možností připuštění „znovusezdaných rozvedených“ k svatému přijímání etablují tito biskupové podle vlastního uvážení novou tradici a přestupují tím Boží přikázání. Kristus za to káral farizeje a zákoníky (srov. Mt 15,3). Ještě závažnější je okolnost, že tito biskupové se pokoušejí legalizovat tuto svou nevěrnost vůči Kristovu slovu argumentem „pastorační nutnosti“ a „milosrdenství“, „otevřeností vůči Duchu Svatému“. Kromě toho se vůbec nebojí a nemají skrupule, když nahrazují pravý význam slov gnostickým smyslem, když současně ty, kteří jim v tom odporují a brání nezměnitelné Boží přikázání a tradici nikoliv člověkem ustanovenou, označují za strnulé nebo jim dávají nálepku „tradicionalisté“.

Během velké ariánské krize ve 4. století byli obránci božství Božího Syna označováni za „nepoddajné“ a „ tradicionalisty“. Svatý Atanáš byl dokonce papežem Liberiem exkomunikován s odůvodněním, že nebyl ve společenství s východními biskupy, kteří byli většinou heretici nebo polobludaři. Sv. Bazil Veliký k této situaci prohlásil: „Dnes se trestá jen jeden hřích: pozorné zachovávání tradice našich Otců. Z tohoto důvodu jsou dobří vytlačováni ze svých míst a posíláni na poušť (Ep. 243).

Biskupové, kteří se vyslovují pro svaté přijímání „znovusezdaných rozvedených“, jsou noví farizeové a zákoníci, kteří přestupují Boží přikázání. Podporují skutečnost, že z těla a srdcí „znovusezdaných rozvedených“ vzchází ještě větší cizoložství (Mt 15,9), protože chtějí představit vnějškově „čisté“ řešení a v očích těch, kteří mají moc (sdělovací prostředky a veřejné mínění) se chtějí jevit jako „čistí“. Až se však objeví před Božím soudným stolcem, uslyší jistě ke svému zděšení: „Nač odříkáváš má nařízení, proč si bereš do úst moji smlouvu? …Máš podíl s cizoložníky!“ (Ž 50, 16-18).

Závěrečná zpráva ze synody obsahuje bohužel také odstavec o hlasování o připuštění „znovusezdaných rozvedených“ ke svatému přijímání. I když nedosáhl potřebné dvoutřetinové většiny, působí starost neuvěřitelná skutečnost, že absolutní většina přítomných biskupů hlasovala ve prospěch připuštění „znovusezdaných rozvedených k svatému přijímání, a to je smutný obraz duchovní kvality katolického episkopátu našich dnů. Navíc je smutné, že tento odstavec, který nedosáhl potřebné většiny, zůstal v závěrečné zprávě pro další diskuzi a bude předán diecézím. To jistě jenom zvýší zmatek u kněží a věřících, protože je ve vzduchu, že Boží přikázání a božská slova Krista a apoštola Pavla jsou podrobena lidskému rozhodování. Jeden kardinál, který výslovně podporoval připuštění „znovusezdaných rozvedených“ k svatému přijímání i hanebné výroky v dílčí zprávě o homosexuálních „párech“, projevil se závěrečnou zprávou nespokojenost a sebevědomě prohlásil: „Sklenice je naplněna z poloviny“; obrazně tím mínil, že je třeba zapracovat na tom, aby příští rok na synodě byla plná. Musíme však pevně věřit, že Bůh zmaří plány nečestnosti, nevěry a zrady.

Kristus drží neomylně kormidlo lodi církve uprostřed velké bouře. Věříme a důvěřujeme pravému Pánu církve, našemu Pánu Ježíši Kristu, který je Pravda.