Kontroverzný list o.Luigi Villa kardinálom...

08.01.2015 11:20

http://2.bp.blogspot.com/-YwCvvI-EcVs/UlyrqvzawaI/AAAAAAAABM8/giVEtts6anY/s400/DONLUIGIVILLA.PNG

Dopis Dona Villy kardinálům

Nejdůstojnější Eminence,

četl jsme v tisku, že 11. prosince kardinálové a biskupové zdolali horský štít teologů a vyslovili „ano“ k blahořečení Pavla VI., a to i přesto, že za celý svůj život se nikdy netěšil pověsti svatosti a byl navíc odpovědný za všechny škody v současné církvi, pokud neřekneme přímo, že výsledek jeho pontifikátu je skutečně katastrofální.

Budiž mi tedy dovoleno přidat své slovo k tomu co napsalo „Avvenire" 19. března 1999 na str. 17 velkými písmeny: Ruini načrtl profil papeže, který změnil církev.

Opravdu!... Jak ji změnil, to jsme ukázali v naší „Trilogia montiniana“, která není ani vymyšlena, ani zfalšována ani vyvratitelná mými protivníky: Ti se omezují na pouliční drby a triviální útoky, ale nikdy neuvedou argumenty, „jak“, „kde“ a „proč“ jsou naše dokumenty v rozporu s pravdou.

Jistě, říci „pravdu“ není nikdy urážkou, a to ani pro osobu Pavla VI., který již vstoupil do dějin a jehož život není mystifikace, ale objekt studia bez svatozáře kolem hlavy, protože tato svatozář by náležela také oné revoluci, kterou způsobila masonerie skrze něho a ve jménu II. vatikánského koncilu.

Je tedy naší povinností ukázat schéma jeho domnělých ctností nezbytných pro jeho „blahořečení“. Kardinál Ruini ve své promluvě na závěr diecézního procesu řekl: „Jeho víra prozařuje jeho osobnost, září z jeho slov. V roce 1967 dal vznik Roku víry. V roce 1968 vyhlásil na Náměstí Svatého Petra Krédo Božího lidu, víru založenou na Nicejském krédu“.

Tuto svou domnělou víru, kterou kardinál, nazývá přímo vášnivou, popírá sám Pavel VI. ve své slavné promluvě o sebedemolici církve, ve které řekl: „Církev se nachází v hodině inkvizice, sebekritiky, mohli bychom přímo říct v sebedemolici. Je to církev, která jakoby zasazovala ránu sama sobě. Všichni očekávají od papeže gesta jasná a rozhodující. Ale papež má zato, že nemůže sledovat jinou linii, než linii důvěry v Ježíše Krista, kterému svěřuje svou církev více než kdokoliv druhý. Bude to on, kdo utiší tuto bouři“.

Ale tato slova znějí jako zrada povinnosti Kristova náměstka, který pro obranu víry používá vždy víru svých předchůdců počínaje ihned svatým Petrem, jeho prvním náměstkem na zemi. Proto rozhodné odmítnutí Pavla VI. bránit sám víru, je otevřeným odmítnutím vykonat to, co je jeho nejzákladnější povinnost. Proto jeho politika nezasahování byla odmítnutím oficiální povinnosti zasáhnout právě proti sebedestrukci církve, kterou on sám vyvolal. Odmítnutí představuje tedy autentický „hřích opomenutí“.

Jak tedy můžeme myslet na to, že postavíme věřícím na oltář k uctívání papeže, který tak těžce selhal ve své základní povinnosti a tou je hájit poklad víry?

Pavel VI. to odmítl a nesplnil základní povinnost Hlavy katolické církve, aby se míto toho postavil do služeb Lidstva a smířil všechny víry všech kultů do jediného univerzálního náboženství. Ale když snil o tom, že se stane velkým sjednotitelem národů, obětoval katolickou církev, Tradici, instituce a samotné věřící, aby vytvořil duchovní hnutí Democrazia Universale, která měla sloužit všem církvím světa.

Pavel VI. tak již nerozlišoval Kristovu církev, která je jen jedna a ne dvě nebo více, byl prvním papežem, který ve svém zahajovacím projevu třetího zasedání koncilu 14. září 1964 vyvolával schizmatická a heretická náboženská sdružení, když říkal:

Ó církve vzdálené a nám tak blízké!... Ó církve, které jste předmětem našeho upřímného myšlení! Ó církve, naše ustavičné touhy! Církve našich slzí! ...“ a ohlašoval, a několikrát to pak opakoval, vzájemné odpuštění za vzájemné viny.

Dále pak jeho ustavičná ekumenická propaganda vedla jen k uznání jiných křesťanských společenství a nikoliv pravých společenství spásy.

Potvrzením toho byla jeho návštěva v Ekumenické radě církví 10. června 1969, kde ho přijaly 234 náboženské společnosti. Zde přijal jejich mluvu a přímo se účastnil na schizmatu potvrzením křesťanského bratrství... mezi církvemi, které patří k Ekumenické radě církví a mezi katolickou církví, a ignoroval přitom, že není možno mluvit o bratrství mezi katolickou církví a disidenty. Naopak, on sám vyzvedal tuto myšlenku, když řekl: Katolická církev by se měla stát členem Ekumenické rady a pak řekl: Nedomníváme se, že otázka účasti katolické církve v Ekumenické radě dozrála do té míry, že by mohla a měla zaznít pozitivní odpověď. Otázka zůstává ještě na poli hypotéz, těžkých implikací a dlouhé namáhavé cesty.

Ale to byla taková jeho „sonda“, protože už už měl na rtech „ano“. Zkoušel to těmito slovy: „Duch zdravého ekumenismu, který oživuje a spojuje jedny s druhými...vyžaduje jako první podmínku každého zdravého styku s různými vyznáními, aby každý vyznával věrně vlastní víru.“ A zde Pavel VI. vyzval, abychom uznali pozitivní hodnoty křesťanů, které se nacházejí v jiných vyznáních, a otevřeli se tak každé možnosti spolupráce na poli charity a hledání míru mezi národy.

Padla zde otázka, zda se spása nalézá také v jiných z oněch 234 „církví“, členů ERC. Zatímco nauka katolické církve odpovídá vždy negativně, Pavel VI. naopak odpověděl souhlasně! Tato jeho idea se pak projevovala ve způsobu, jakým přijímal židy, muslimy, buddhisty, aby pak praktikoval při svých „apoštolských cestách“ „dialog“.

Před Pavlem VI. nikdy žádný papež nemluvil o víře v množném čísle. Pavel VI. však mluví o tom, že „víry“ si vzdávají navzájem úctu.

Během cesty do Ugandy mluvil Pavel VI. o „ugandských mučednících. Šel navštívit tyto „katolické mučedníky“, ale smíchal je bez rozdílu s muslimy i s protestanty, protože podle něho zemřeli v ekumenickém duchu všichni spojeni vně dogmatických konfliktů. V Bombaji (kde mu hinduisté darovali malou modlu a buddhisté Buddhu) nerozlišoval Pavel VI. vůbec světová náboženství od náboženství katolického.

Mohl bych na téma víry dlouho pokračovat. Stačí připomenout ono skandální gesto, když předal Tukům s omluvným listem standarty ukořistěné u Lepanta, jakoby se jim omlouval, že jim nebylo dovoleno okupovat katolickou Evropu a přivést ji k islámu.

Pokud jde o Krédo Božího lidu, které podle kardinála Ruiniho má být „vyznáním non plus ultra“, je třeba poznamenat, že tomuto vyznání předcházela papežova poznámka: Chystáme se pronést vyznání víry, které není dogmatickou definicí, ani není odpovědí na duchovní požadavky dnešní doby!

Tím však odňal našemu katolickému Krédu punc neomylnosti, charakter, že se jedná o „zjevené pravdy“ božské víry a víry katolické, dosvědčené Písmem svatým a Tradicí.

U Svatého Petra můžeme číst: „Inde oritur unitas sacerdotii“ – odtud vychází jednota kněží – čili papež musí být poutem lásky, tedy jednoty. Pavel VI. naopak ctil a upřednostňoval „ty, kteří jsou vzdálení“, více než ty, kteří jsou si blízcí ve Víře a dával najevo často chladné přátelství, obdivoval řeč, náboženské rity a tradice těch „druhých“, ale pronásledoval ty, kteří náleží ke starobylé katolické tradici. Dveře jeho domu byly vždy otevřeny pro teology dobrodruhy, pro agitátory, pro ty, kteří šíří skandály a hereze, a nijak nezakrýval svůj odpor k tradicionalistům a integristům, kteří bránili to, co on chtěl bořit. Neexkomunikoval je, protože neměl k tomu kanonické odůvodnění, ale pečlivě dbal o to, aby se s nimi nemusel vůbec přímo setkat. To je více než exkomunikace, protože je to vyškrtnutí, dialektické potlačení protivníka, který, jako zde podepsaný, nikdy se nesnížil k bláznovstvím, vrtochům, extravagancím jako mnoho progresivních kněží, je poslušný jako Don Abbondio. Jak to řekl kardinál Garrone, je to odmítání druhé strany. O mnoha projevech této falešné Carità můžete číst v mých třech knihách o Pavlu VI., o jeho sektářství které má nádech schizmatu. Ano schizmatu, protože toto jeho odlučování určité části věřících od církve nám dává právo definovat jeho jednání jako hřích proti lásce, vedené vírou a nadějí; to v sobě nutně obsahuje také nenávist vůči Božímu království, vůči církvi, aby ji oslabil, aby ji vyrval duše skrze své rozkoly a hereze.

Proto Pavel VI. nemůže nikdy pronášet své voláni:

CHARITAS CHRISTI URGET NOS!

Po tom, co jsem napsal o Pavlu VI., jsem povinen zveřejnit velké tajemství smýšlení Pavla VI., modernisty skrze fakta a výroky, protože ony představují důvod mé reakce a mého velkého utrpení.

Račte, prosím, Eminence vzít na vědomí tuto moji práci a výraz mé hluboké úcty a mé modlitby.

Kněz Luigi Villa

 

http://www.obitelj-malih-marija.com/wp-content/uploads/2013/09/kri%C5%BE.jpg

o.Villa v liste kardinálom sa síce zmieňuje o svojej starostlivosti o Cirkev, ale zároveň nepriamo šíri herézy:

1...že pápež nemôže blahorečiť hriešneho pápeža (svojho predchodcu)

2...že pápež môže šíriť herézy, kedže Pavla VI. považoval za heretika